Spojit krutě návykové taneční rytmy, doplněné o pár líbivých tónů saxofonu, vysoce oduševnělé texty bourající jakékoliv dosavadní představy o kvalitní poezii a image vousatých podivínů, kteří i v mrazivém únoru naběhnou na pódium v šortkách a slunečních brýlích, to chce hodně odvahy, invence a hlavně dostatečně chápající, rozuměj podobně ujeté, publikum.
Česká nezávislá hudební scéna v posledních letech zažívá velmi plodné období. Široce žánrově rozkročená nabízí domácímu publiku pestrou směsici hudebních kapel či projektů, které možná hned nesměřují k tomu, aby bořily žebříčky našich rádií, ale o to více zaujmou náročnějšího posluchače, kterému jde o neotřelost, alternativní přístup či osobitý umělecký výraz. A přitom i mezi takovými kapelami může člověk objevit i ty, které přinášejí jakoby vážně myšlenou hravost a návykové taneční rytmy. Kapela s velmi stylovým názvem Něco Něco, kterou tvoří dvojice Alžběta Trusinová a Tomáš Tkáč jsou lehce nenápadným a přitom velmi poslouchatelným zjevením v českých vodách alternativního popu.
Nemálo dní, týdnů, vlastně i měsíců uběhlo od mého posledního příspěvku z rubriky koncertních zážitků. Nezbývá než abych tady v rychlosti sepsal a tak nějak zhodnotil co všechno se v tom mrtvém mezidobí vlastně událo, tedy jaké koncertní zážitky mě vlastně potkaly. Nebylo jich málo. V první části bych se zaměřil na koncerty, které jsem absolvoval do června letošního roku.
Ostravský klub DOCK se 18. listopadu tohoto roku dostal na hranice svých kapacitních možností. Obligátní nápis „Vyprodáno“ u dveří nepřekvapil, stejně jako mraveniště lidí s napětím očekávající příchod svého idolu. Koncert Ventolina je vždy velkou událostí pro všemožné tancechtivé i zvláštním způsobem intelektuálně založené jedince, kteří se během koncertu pomyslně napojí do jednoho centrálního nervového systému umístěného na pódiu.
