Poslední březnový pátek v ostravském klubu Barrák přinesl hudební překvapení v podobě dnes již bez debat kultovní německé synth-popové kapely Camouflage, která v rámci svého vzpomínkového turné pod názvem „Rewind To The Future And Goodbye“ navštívila kromě obligátní Prahy také východní kout naší republiky a připravila tak početnému zástupu věrných fanoušků skutečně emocemi nabitý koncert.
Často jsem si přál, abych mohl Camouflage vidět a slyšet naživo, nicméně dosud jsem neměl to štěstí. Kapela navíc poslední album s názvem Greyscale vydala v roce 2015 a tak jsem se obával, zda ještě někdy vyrazí na turné. O to více radosti mi přinesla zpráva, že si na Camouflage budu moci zajet jen pár zastávek tramvají. Již samotný příchod do klubu mi notně zvedl mou tepovou frekvenci. Kromě skutečně nefalšovaných fanoušků kapely se to v davu hemžilo skupinkami v kožených bundách a tričkách Depeche Mode, ale i Joy Division apod. tedy z hlediska hudebních preferencí samá lepší společnost. Cítil jsem se prostě mezi svými a nic na tom nezměnila ani skutečnost, že většina návštěvníků se věkově pohybovala snad někde mezi čtyřicítkou a šedesátkou. Atmosféra v klubu byla totiž výborná a místy nemálo intenzivní. Ostatně i samotná kapela si připomíná takřka 40 let své existence a za tu dobu si vybudovala své nezpochybnitelné renomé. Zmíněné koncertní turné tak mělo být jakousi revizí její dosavadní tvorby, nikoliv jen přehlídkou „best of“ songů. Kapela pro vysvětlení názvu svého turné ve svých vyjádřeních poukazovala na jakousi myšlenkovou retrospektivu, tedy snahu vrátit se zpátky do počátečního bodu, kdy se kapela teprve chystala na nahrávání prvního alba, ovšem již s vědomím toho, jak se během těch 40 let hudebně posunula a vyzrála. V tomto kontextu dostávají i ty nejstarší skladby jakýsi nový, nepoznaný význam, zároveň však vše směřuje k určitému vyrovnání se s minulostí a upření pohledu do budoucnosti kapely, ačkoliv si její členové uvědomují, že i čas ubíhá stále rychleji. Ostatně, takové myšlenky jistě napadají nejednoho z nás, a to ne ve vztahu k hudbě.
Ale zpátky k zážitkům z koncertu. Čas před samotným vystoupením Camouflage vyplnil již zkušený DJ Agent Orange, kterého jsem měl možnost slyšet i na různých jiných akcích. Toho večera mě ale svým výběrem úplně nepřesvědčil. A podobný pocit měli občas i čekající fanoušci, kdy ne všechny zahrané skladby se jim zrovna trefily do vkusu, naopak když zaznělo cokoliv od Depeche Mode, Oceánu apod. tak znatelně ožili, ale to už tak u takových „ultras“ bývá. Každopádně jeho asi hodinový set celkem vzato dobře vyplnil čekání na hvězdy a místy aspoň trošku rozproudil krev u postávajících fanoušků.
A pak to přišlo. Na pódium nakráčel sebevědomým krokem zpěvák Marcus Meyn a pohodovým krokem klávesák Heiko Maile. Třetí člen kapely Oliver Kreyssig se současného koncertního turné z osobních důvodu bohužel neúčastní, avšak dle informací se i nadále plně věnuje práci v kapele, především pak tvůrčímu a nahrávacímu procesu. Koncertní sestavu pak ještě doplnil bubeník Jochen Schmalbach a dále Stefan „Snöt“ Fehling který si vzal na starost kytaru a některé klávesové party. První silný moment proběhl v srdcích přítomných jakmile zahrály první tóny skladby That Smiling Face z prvního alba Voices & Images z roku 1988. Ta návyková basová linka a nostalgicky znějící synťáky se prostě nikdy neoposlouchají. Fanoušci se tak dostali hned na začátku do té správné nálady. Zpívalo se, tančilo, a ovace byly hlasité jak se sluší a patří. Pochválit zaslouží také velmi podařené videoprojekce, které kromě úvodního zobrazení letopočtu u právě hrané skladby kombinovaly buď stylizované retro prvky (například audiokazety) anebo úryvky z videoklipů. Potěšilo a překvapilo, že v některých projekcích se objevil sám Oliver Kreyssig, který skladby doplnil svým před-nahraným hlasem. To se týkalo hlavně prostřední části koncertu, kde kapela zahrála po sobě hned několik písní z pro mě docela povedeného alba Sensor z roku 2003 (skladby Thief, You Turn, Me and You, Perfect, I’ll Follow Behind). Ale dostalo se i na některé kousky z posledního alba (např. Leave Your Room Behind, Shine). Sám zpěvák pak v mezičase připomněl, že si je kapela vědoma, že od roku 2015 nepřišla s novou deskou, ale přítomné ubezpečil, že se již na nějakém tom novém materiálu pracuje a aby o tom jenom nemluvil, tak rovnou zahráli novou skladbu s názvem Everything, mimochodem dosti podařenou s atmosférickou elektronikou a líbivým refrénem.
U následující nemálo energické a taneční We Are Lovers (z alba Relocated z roku 2006) pak kapela nachystala specialitu v podobě volného přechodu do notoricky známého vypalováku Blue Monday od kapely New Order. Ke konci koncertního setu došlo v duchu myšlenky turné opět k návratu do roku 1988 a zazněla epická a všemi očekávaná The Great Commandment, která postavila na nohy i toho, kdo již byl poněkud unaven. Vrchol koncertu? Ani zdaleka! Zazněly ještě památné Strangers‘ Thoughts a Neighbours (obě rovněž z prvního alba) a pak překvapení v podobě coveru skladby Cold od The Cure, který neztratil nic ze své temnosti a naléhavosti (bravo!). Ale to již už všichni čekali na nevyhnutelně poslední skladbu, novoromantickou hymnu Love Is a Shield. Sdílená radost, slzy a láska (nejen) ke kapele, to vše bylo v tu chvíli všudepřítomné a neztratilo se ani s posledními záchvěvy strun akustické kytary, která skladbu celou dobu doprovázela. Pocity nadšení ale i jakéhosi smutku mě pak opět provázely při cestě domů. Snad ze zase jednou dočkám…
