Nemálo dní, týdnů, vlastně i měsíců uběhlo od mého posledního příspěvku z rubriky koncertních zážitků. Nevím na co všechno bych se měl vlastně vymluvit, zda na málo času (takové klišé), chuti (smutné) nebo objektivní společensko-ekonomické důvody (šmarjá jen to ne). Důležité je, že od teď, a to tady slavnostně slibuji, se budu biftekům více věnovat a zejména své reporty z koncertů budu psát pokud možno hned. Tak to bychom měli za sebou sebekritiku a závazek do budoucna, ale co teď s tím vším, co už proběhlo ale nedostalo zde prostor? Nezbývá než abych tady v rychlosti sepsal a tak nějak zhodnotil co všechno se v tom mrtvém mezidobí vlastně událo, tedy jaké koncertní zážitky mě vlastně potkaly. Nebylo jich málo. V první části bych se zaměřil na koncerty, které jsem absolvoval do června letošního roku. Poté totiž nastalo léto a s ním spojené hudební festivaly a další open air produkce, těm se však budu obsáhleji věnovat v samostatném příspěvku.
Hned v březnu a dubnu mě čekaly hned dvě koncertní lahůdky v mém oblíbeném klubu DOCK v Ostravě. Nejprve 9. března zde zahrála skupina Dukla z Prahy. Sympatické trio v čele s frontmanem a autorem textů Lukášem Vydrou zde především představila skladby z tehdy nového alba „Stejný lepší“ a čekalo je skutečně vřelé přijetí od fanoušků, jejichž řady se od prvních singlů a EP již nemálo rozrostly. Osobně jsem je měl možnost předtím slyšet a vidět naživo v miniaturním klubu Brno působícím hned vedle v budově dnešního kulturního centra Provoz, a dále v roce 2022 vystoupili na festivalu Colours of Ostrava v rámci alternativně zaměřené Full Moon stage. Za ty roky se kapela ve své tvorbě přece jen posunula, a místo takřka minimalistických post-punkových písniček se na nové desce ve větší míře uplatnila elektronika, bohatší sytnhpadové vrstvy, hutnější basové linky, výrazné beaty a dokonce i rap. Album tak zní jakoby více popově/klubově, přístupnější širšímu publiku, což však v žádném ohledu nesnižuje kvalitu skladeb, u kterých stále slyšíme ty správné melancholické kytarové linky a zastřený zpěv či příhodněji řečeno naléhavé frázování Lukáše Vydry. Jak nové tak i starší kousky tak na koncertě zazněly ve velice harmonickém celku a Dukla potvrdila, že o nějakém tvůrčím přešlapování v jejich případě nelze vůbec hovořit a že se do budoucna máme na co těšit.
To další mnou navštívený koncert v DOCKu byl úplně z jiného těsta. V sobotu 27. dubna byl klub narvaný k prasknutí, a nebylo divu. Skupina Midi Lidi je i po letech svého působení na české elektro-klubové scéně stále na pomyslném vrcholu popularity a natěšené fanoušky neustále zásobuje další a další tvorbou, pro kterou je příznačná dosti specifická kombinace alternativní taneční hudby s takřka dadaistickými texty, to vše okořeněné velkou mírou nadsázky, humoru a leckdy nemálo potrhlou vizuální stránkou klipů. Nekompromisní a návykový rytmus s řádně ujetým projevem frontmana Petra Marka přivedl do varu celý klub a nadšený řev po každé odehrané skladbě jen umocnil euforickou náladu, která z kapely doslova stříkala do všech stran. Po takřka dvouhodinovém vystoupení jsem odcházel naprosto vyčerpán ale šťasten.
Následovala cesta do Prahy, kam jsem se obzvláště těšil. Kromě týdenního pobytu, který jsem vyplnil poznáváním pro běžného turistu neznámých míst a objektů našeho hlavního města (a to zejména pozůstatků dodnes ceněné bruselské a brutalistní architektury z druhé poloviny dvacátého století) a ochutnáváním piv na Žižkovském pivobraní, mě především čekal koncert Kebu, který se odehrál 29. května v kultovním Rock Cafe. Pod jinak nic neříkajícím názvem Kebu se přitom skrývá klávesový mág, blázen do analogových syntezátorů ze 70-80. let., neskutečně talentovaný skladatel elektronické hudby, a v neposlední řadě také velký sympaťák mistr Sebastian Teir z Finska. V Rock Cafe nebyl poprvé, svou fanouškovskou základnu si zde otestoval již v roce 2022 a tak jako tehdy, tak i letos uchvátil všechny přítomné naprostou špičkovým zvukem všech těch legendárních syntezátorů, které psaly dějiny elektronické hudby, a zcela profesionálním hráčským umem. Kde by se běžný klávesák začal u více jak jednoho nástroje ztrácet, tam Kebu naprosto s přehledem překládal ruce mezi hradbou dnes již historických KORGů a Rolandů, analogových sekvencerů a dalších zapojených krabiček a periferií. Především pro znalce a nadšence to byl zážitek sám o sobě zblízka vidět a hlavně pak i slyšet všechny ty retro nástroje. Jakoby navštívili koncert a interaktivní muzeum v jednom. Je až k nevíře, kam to Kebu svou neskutečnou pílí, hlubokou znalostí tvorby zvuku a posedlostí ve sbírání oldschool syntezátorů dotáhl. Od počátečních videí na youtubu, kde začal sbírat sledující na své covery dnes již legendárních skladeb od takových jmen jako Jean-Michel Jarre, Giorgio Moroder, Vangelis či Jan Hammer, se postupně propracoval k vlastní originální tvorbě a vydal již několik elpíček. Zatímco na prvním album „To Jupiter and Back“ (2012) svou výpravně-vesmírnou atmosférou a vintage zvukem vzdal hold svým vzorům, na druhém „Perplexagon“ (2016) se již vydal vlastní cestou, kterou reprezentovaly o poznání hutnější i tanečněji laděné skladby. Osobně pak velmi oceňuji jeho třetí studiové album „Urban Dreams“ (2021), které bylo hodně ovlivněno popularitou synthwave/new retro wave hudby v posledních letech. Od opravdu úderných kousků, které si člověk dovede velmi dobře představit jako podkres k brázdění neonem osvětlených ulic v nějakém tom bouráku z osmdesátých let, po melancholické balady, u kterých člověk posmutní nejen při uvědomění si osobních nevyplněných přání, ale také i při představě nepříliš nadějné, či rovnou dystopické blízké budoucnosti. Letošní koncert v Praze se však nesl na mnohem pozitivnější vlně, neboť Kebu zde zahrál kousky ze svého posledního alba s všeříkajícím názvem „Synthesizer Legends“. Kebu se tímto počinem jakoby vrátil ke kořenům a vyslyšel přání svých fanoušků, aby své dosavadní covery legendárních skladeb konečně také hodil na i plotnu. Na koncertě tak zazněly takové hity jako Blade Runner (Vangelis), Oxygene, Pt. 4 (J.-M. Jarre), Crockett´s Theme (Jan Hammer) či ústřední skladby z filmů Top Gun a Terminator. Lidi pařili na každou skladbu jak o život, až byl sám Kebu poněkud (ale zcela zjevně příjemně) zaskočen tak skvělou atmosférou. Po koncertě se na něj vrhl nemálo početný zástup fanoušků a kromě obligátního podepisování právě zakoupených vinylů si Kebu s každým velmi rád povykládal o hudbě či třeba syntezátorech, které používá. Byl to pro mě skutečně výjimečný večer a doufejme, že ne poslední.
Ani se člověk nenadál a bylo tu léto, doba horkých dní, propocených triček, chlazených nápojů a především letních festivalů. O tom ale až v dalším příspěvku.
