Brzy to bude již skoro 20 let, co jsem vstoupil mezi vyznavače kultu Depeche Mode, kdy mne jejich tvorba, vizuální stránka a osobitý styl zasáhly natolik, že jsem jim přísahal věrnost až za hrob. A přestože znám některá alba i pozpátku a měl jsem to štěstí zažít hned několik koncertů, nenechala mne zpráva o tom, že skupina v rámci zimní části turné k poslední desce Memento Mori (2023) opět podle očekávání navštíví i Prahu, klidným.
Po loňském monstrkoncertu na louce v pražských Letňanech, kterou masa desítek tisíc lidí přeměnila doslova v černočerné mraveniště, jsem se na zimní část turné v hale těšil přece jen mnohem více. Koncert je takový komornější, pokud se to tedy dá takto nazvat, atmosféra intenzivnější a vůbec celkově mnohem lépe vynikne celá vizuální stránka vystoupení včetně projekcí, o subjektivně kvalitnější akustice haly nemluvě. Skupina pak vůbec poprvé odehrála v Praze hned dva koncerty. Jelikož mi časové ani finanční důvody nedovolily, abych absolvoval oba, rozhodl jsem se pro ten druhý, který se uskutečnil v sobotu 24.02.2024 v O2 aréně. Již během samotné cesty vlakem ve mně klíčila jakási prazvláštní, ale velmi příjemná, nervozita. Oproti předchozím koncertům jsem tentokrát cestoval sám. To ale neznamenalo, že bych se sám i cítil. Stačilo totiž potkat na nástupišti na vlakovém nádraží podobného černooděnce a srdce mi bušilo zase o něco rychleji. Po příjezdu do Prahy ten pocit sounáležitosti s komunitou depešáků ještě zesílil a při skupinovém focení fanoušků na Karlově mostě jsem věděl, že toho večera budu součástí něčeho velkého. V pravou chvíli vyrazit k hale, vystát si frontu u vstupu a pak hurá na plochu zabrat v rámci možností optimální místo. Jelikož jsem měl jen obyčejné stání, nečekal jsem zázraky, ale i tak se mi podařilo postavit jen asi 3 metry od oplocení oddělujícího mě od šťastlivců, jež si zajistili stání před pódiem. Výhled jsem měl ale i tak velmi slušný, zvláště pak při srovnání s koncertem v Letňanech, kde jsem stál v takové dáli, že jsem potřeboval přinejmenším hvězdářský dalekohled abych viděl alespoň něco na obrazovkách. Po nekonečném postávání se začalo na pódiu něco dít, a to kdy nastoupila předkapela v podobě hudebního projektu britského muzikanta a producenta Roba Marshalla s názvem „Humanist“. Předkapely to mají zpravidla na koncertech DM dost těžké, neboť se lze jen velmi těžko zavděčit tisícům pravověrných depešáků, kteří v mnoha případech nic jiného než tvorbu té jediné své kapely na světě ani neuznávají. V tomto případě však Humanist sestávající se hned z několika muzikantů převedli opravdu velmi dobré vystoupení zvukově oscilující někde mezi postpunkovými melancholickými vlnami Joy Division a syrovým kytarovým zvukem ze sfér současného industrial rocku.
Opět pak nastalo netrpělivé čekání. Po pódiu pobíhali technici a zvukaři. Nebyla sebemenší šance si třeba zajít odskočit – fanoušci již pomalu ale jistě kompletně zaplnili prostor na stání a tribuny zasedly, tedy alespoň dočasně. Otevírák v podobě úvodní skladby na albu Memento Mori s názvem My Cosmos Is Mine svou syrovostí a temnou náladou vytvořil mrazivou kulisu pro členy kapely nastupující za mohutného křiku na pódium. Dave Gahan (zpěv) a Martin Gore (zpěv, kytara, klávesy) a dále koncertní členové Peter Gordeno (klávesy, basa) a Christian Eigner (bicí) si ihned podmanili celou halu. Byl to opět zvláštní moment nevidět zde již před dvěma lety zesnulého zakládajícího člena Andyho Fletchera. Jakoby tam na pódiu měl své vyhrazené místo, které pocitově zůstávalo nadále prázdné.
Ale zpátky k začátku koncertu. Nějak si nemůžu pomoc, ale naživo skladba My Cosmos Is Mine jaksi moc nefunguje a klidně bych ji strávil i jen jako pouhé reprodukované intro. Nicméně s prvními tony druhé písně Wagging Tongue hala ihned ožila, a za jemného pohupování se lidi postupně začali dostávat do poctivé depeš nálady. Obligátní Walking In My Shoes už vystřelila ze sedadel početné zástupy fanoušků zejména v sektorech poblíž pódia a je opravdu úžasné, jak tato již takřka 30 let stará pecka z kultovního alba Songs of Faith and Devotion alias „SOFAD“ (1993) neskutečně dobře funguje i dnes. Skvělou atmosféru pak udržely i v rychlém sledu zahrané hity v podobě It´s No Good z mého oblíbeného alba Ultra (1997), nestárnoucí klasika v podobě Policy Of Truth z alba Violator (1990), jejíž groove nutí tančit i toho posledního introverta v sále, a konečně srdcervoucí In Your Room, u které zpívali nahlas snad i zástupci buržoazie ve VIP boxech. Ačkoliv tuto skladbu miluji, preferuji albovou verzi a živého provedení v podobě Zephyr mixu jsem se již za těch několik navštívených turné poněkud přeposlouchal. To stařičká Everything Counts je sázka na jistotu a pokyn pro Dave Gahana, aby vyběhl po můstku mezi diváky. Během koncertu ostatně opakovaně dokazoval, že i ve svých letech je to stále skvělý frontman, který se nebojí tanečních kreací, efektních otoček a vřelé komunikace s fanoušky. Jednomu z nich dokonce před další skladbou zazpíval „Happy Birthday“. Následující píseň Precious, kdysi dosti hraný rádiový hit, je další z povinných kousků u kterých se hala vlní v pohodovém rytmu, ač osobně bych ji možná už oželel. Následovala skladba My Favorite Stranger z posledního alba, která mě tedy docela příjemně překvapila. Peter Gordeno se zkušeně chopil basy a za doprovodu řádně ostrého zvuku kytary Martina Gora a naléhavého zpěvu Gahana se fanoušci dočkali skutečně temného a zvukově úderného kousku, který na rozdíl od albové verze dobře gradoval.
Dave Gahan poté přenechal pódium akustickému setu Martina Gora, kterého doprovodil na klavír Peter Gordeno. U klasického hitu Strangelove v této podobě snad ještě více vynikla síla jeho textu a významu, a fanoušci si společný zpěv s Martinem vyloženě užívali. Atmosféra byla nesmírně hřejivá, až neskutečně komorní, jakoby se nejednalo o koncert v hale ale v nějakém sklepním klubu. Více mne však potěšila Heaven z alba Delta Machine (2013), u které jsem ocenil její čistotu a jakousi uvěřitelnost citu s jakým byla zazpívaná. Po tomto akustickém okénku se již kompletní čtveřice vrhla na první singl posledního alba, jímž byla velmi povedená Ghost Again, doprovázená projekcí z videoklipu. Rockovější a údernější polohu pak představovala klasická vypalovačka I Feel You následovaná A Pain That I´m Used To, přičemž Dave Gahan ze sebe během nich vydal snad veškerou svou energii. To už ale čekal fanoušky návrat do, pro kapelu velmi plodných, osmdesátých let neboť následující tři skladby tvořily skvosty jako Behind The Wheel, Black Celebration a Stripped. Zatímco u první skladby jsem pořádně potrápil své ruce při úporném vytleskávání rytmu, Black Celebration mi svými úvodními tóny způsobila mrazení v zádech a za mě to tedy byl symbolický vrchol večera – oslava té skutečné temné polohy DM. Zažíval jsem prazvláštní pocity hrdosti a sounáležitosti se všemi depešáky v hale, které ještě umocnila hymnická Stripped. Po tomto výletu do dávné minulosti přišel opět skok do období alba Playing The Angel s písní John The Revelator, kterou osobně moc nemusím, a to ani v živém provedení. Alespoň jsem nabral síly na hit všech hitů, který musí kapela zahrát chtě nechtě na každém turné a každém koncertu. Fenomenální Enjoy The Silence, ač už tisíckrát ohraná, naživo vždy strhne masy fanoušků ke sborovému zpěvu refrénu a veselému křepčení a nejinak tomu bylo i v Praze.
V tu dobu jsem byl už kompletně propocený, žíznivý a unavený, kapela však jela stále naplno a nechala nás i sebe vydechnout až při čekání na přídavky, které záhy naservírovala dychtivým fanouškům. Krásná baladická Waiting for the Night, během níž Martin Gore a Dave Gahan společně zazpívali na můstku mezi diváky, mě velmi dojala a jistě jsem nebyl sám. Ostatně celá hala se tu chvíli proměnila ve hvězdnou oblohu a to množství svítících telefonů hřálo nejen na srdci. Ze snění mě však velmi rychle probudila retro veselá vypalovačka Just Can´t Get Enough. Všichni skákali a skandovali, že „ještě nemají dost“ a závěrečný opakovaně provolávaný chorál nedovolil kapele skladbu ukončit. Jakoby se fanoušci snažili alespoň takto oddálit konec koncertu, který již visel ve vzduchu, jakoby každá další vteřina s kapelou na pódiu měla cenu (černého) zlata. Závěrečné megahity v podání Never Let Me Down Again a Personal Jesus byly tou správnou tečkou za úžasným večerem. A zatímco u prvně jmenované písně povinný les mávajících rukou všechny přítomné utvrdil v tom, že DM byli, jsou a všichni doufáme, že ještě nějakou dobu budou, jednou z nejlepších koncertních kapel všech dob, u druhé a již definitivně závěrečné skladby bylo evidentní, že Dave Gahan je a vždy bude pro nás depešáky tím jediným a skutečně hmatatelným osobním Ježíšem.
Konec. Z haly odcházím vyčerpaný, nesmírně šťastný ale i smutný zároveň. Pro co žít dál?
DM FOREVER!
