Stalo se mi z kraje prosince, že jsem se jen tak náhodou letmo podíval na program nedalekého klubu, ve kterém se v poslední době zpravidla konají buď akce pro seniory nebo nanejvýš nějaký ten klavírní koncert, a nestačil jsem se divit. Ostravský Komorní klub sídlící v místní části Hrabůvka měl totiž tu čest hostit úžasného britského muzikanta Bena Poole. Na jeho doslova bleskovém českém turné, které čítalo takřka 14 koncertů odehraných během pouhých 15 dní (těžko představitelné že?), jej přitom doprovázeli domácí muzikanti jako byl Tomáš Lacina (basa) a Roman Vícha (bicí). Stačilo si pohledat něco málo informací, aby i neznalý člověk pochopil, že Ben Poole není nějaký pouliční šumař, ale blues rockový borec, který překračuje hranice své i žánru samotného. Již jeho účast na European Blues Challenge v Berlíně v roce 2012, kdy tehdy jako reprezentant Velké Británie skončil na skvělém třetím místě z 19 zúčastněných zemí, naznačovala, že Benovo jméno i tvorba rozhodně nezapadne. Ostatně jeho muzikantské kvality svého času upřímně ocenily i takové persóny jako Jeff Beck či Gary Moore. Na ostravském koncertě, který se odehrál vskutku v „komorním“ duchu za účasti necelé šedesátky sedících diváků, pak prokázal, že blues rock nemusí nutně mít jakýsi nádech retra, ale naopak může znít zcela současně a hlavně neskutečně chytlavě. Bylo dosti zábavné sledovat, jak do elegantního až usedlého prostoru klubu nakráčel od pohledu učebnicový „pásek“ v koženém oblečení s řetízky, potetovaný a s pořádným plnovousem, postavil se za mikrofon a po nezbytném pozdravu bez varování hrábl do strun tak, že přítomní leknutím znatelně poskočili na židlích. Zvukař se jen šibalsky usmíval, zjevně si liboval v tom, že ozvučení svou hlasitostí vyhnalo z koutů všechny pavouky…a možná i některé diváky ze sálu. Dvě či tři postarší dámy si raději chránily prsty své ušní bubínky před protrhnutím – možná čekaly spíš poklidný a melancholický blues. Chyba! Naopak tři od pohledu pravověrní rockeři sedící v první řadě byli evidentně nadšeni. Ben Poole pouze britsky suše prohlásil něco ve smyslu „little bit loud“ a jel naplno dál. Svým bezprostředním a sympatickým projevem, efekty neředěným zpěvem a řádně nakřáplou kytarou si však nakonec získal všechny přítomné, a tak se po každé skladbě, která otestovala pevnost okenních tabulek, dočkal vřelého a bujarého potlesku, což jej evidentně velmi příjemně potěšilo. Vybrané hudební lahůdky nejen z jeho autorské tvorby představovaly to nejlepší co může žánr blues rocku nabídnout. Ostatně i jeho cover známé skladby Dirty Laundry (Don Henley) mě řádně rozpohyboval, až jsem litoval, že musím sedět. Bluesově hutné melodické linky střídaly technicky složitější, ale o to říznější, pasáže a sóla, kterými Ben dokazoval, že je opravdu výtečný kytarista. Byl to na poměry Komorního klubu opravdu výjimečný koncertní zážitek a nezbývá tak než si přát a doufat, že nebyl ani poslední.
