Pravidelného návštěvníka koncertů nepřekvapí, že kromě milovaného interpreta bývá na programu začasté také ještě vystoupení jeho předskokana. Ale aby člověk zažil v podstatě dvojkoncert jedné a té samé kapely během jednoho večera, to už tak běžné není. A přece se tak svým způsobem stalo dne 20. listopadu v prostorách dnes již legendárního pražského klubu Roxy. Po několika letech se do Česka vrátil mistr basák Peter Hook spolu s kapelou The Light a tak jako už v minulosti předvedl, že koncert má být především o pořádné náloži hudby a skvělé atmosféře, což mohli fanoušci po jeho skončení s (ne)klidným srdcem jistě potvrdit. Zakládající člen temných a post-punkových Joy Division, kteří se po smrti frontmana Iana Curtise následně přetransformovali v dnes již legendární skupinu New Order, i ve svém již pokročilejším věku opět ukázal, že když to má někdo v rukou tak jako on, je kvalitní zážitek zaručen. Přestože v roce 2007 kapelu New Order zřejmě nadobro opustil, v hudebním světě zůstal a obklopil se několika zkušenými muzikanty, se kterými poté na svých vystoupeních zásobuje fanoušky zpravidla početnou dávkou skladeb především z doby existence Joy Division, neopomíjející však ani taneční šlágry raných či vrcholných New Order.
A tak tomu bylo i na pražském koncertě, kam skupina zavítala v rámci letošního turné připomínajícího výročí 35 let od vydání hned dvou kompilačních alb Joy Division: Substance (1988), resp. New Order: Substance (1987), na kterých byly vydány singly obou kapel včetně jejich b-stran. Peter Hook spolu s kapelou, kterou v současnosti tvoří kytarista David Potts, bubeník Paul Kehoe, klávesista Martin Rebelski a konečně druhý basák, Hookyho syn Jack Bates (kterého však na pražském koncertě nahradil Paul Duffy), si tak nedali za úkol nic jiného než během koncertů odehrát takřka komplet obě výše uvedená alba. Sebevědomí jim tedy nechybí a bylo to znát i v Roxy, kde během bezmála dvou a půl hodinového vystoupení jeli po celou dobu na plné obrátky a s nimi i fanoušci. První část koncertu, kde zaznělo dvanáct písní New Order, se nesla povětšinou v popově-pozitivním rytmu tanečních pecek jako Blue Monday, The Perfect Kiss či Temptation, ačkoliv třeba taková zasmušilá Ceremony dala naopak vzpomenout na doznívající postpunkové vlivy raných New Order. Fanoušci hltali každý beat, každou taneční basovou linku či Hookym frajersky provedenou vyhrávku na basu zavěšenou pomalu až někde u kolenou. Textů znalí jedinci, kteří však patrně tvořili podstatnou část publika, pak dokázali hlasitě odzpívat celé refrény ba i skladby. Zajímavé bylo, že na rozdíl od klávesáka, který se vzhledem k povaze hudby za klávesami určitě nenudil, se bubeník u některých kousků s vyloženě strojovým rytmem beatů zpočátku cíleně odmlčel a nechal znít bicí smyčky, aby se v jejich závěru do bubnů opět pořádně opřel a podpořil tak vygradování celé skladby. Závěrečnou hitovkou True Faith pak za vydatného jásotu a poskakování fanoušků skončila první část koncertu.
Krátká přestávka, během které většina lidí raději vůbec neopustila své místo, pak umožnila alespoň trochu vydechnout a nabrat sil na druhou část koncertu. Najednou už to nebyly ty taneční osmdesátky a za temnějšího zvuku toho jediného správného post-punku si mohl člověk při troše snahy představit, jak asi zněly vystoupení Joy Division v nějakém tom zaplivaném klubu v Manchesteru, na pozadí v té době leckdy neblahých společenských změn. Atmosféra koncertu však byla i přes jistou vážnost písní ještě více autentičtější a vřelejší než v první části. A přestože se v publiku nacházelo nemálo padesátníků na jedné straně a stejně početný zástup sotva dvacetiletých mladých nadšenců na straně druhé, všichni s neskrývanou radostí a jiskrou v očích ocenili každou odehranou skladbu nekonečným potleskem a hukotem, a proto ani Hooky s svou bandou neskrýval upřímné potěšení z koncertu. Těch celkem patnáct skladeb odehráli snad ještě s větším zanícením než předtím, ať už se jednalo o „povinné“ hity jako Disorder, Transmission, She´s Lost Control či Dead Souls nebo o speciality pro labužníky jakou byla např. Komakino nebo vrcholně skvostná instrumentálka Incubation. Lidi byli štěstím bez sebe, a tak snad ani moc nevnímali, že Hookyho hlas nebyl místy již moc slyšet resp. v některých částech mu nebylo rozumět vůbec, zejména když byl přehlušen hudbou. Do jaké míry to bylo dáno občas docela znatelnou avšak pochopitelnou hlasovou nedostatečností Hookyho či problémy se zvukem, se můžeme jen dohadovat. Podstatné však bylo, že kultovní skladbu Love Will Tear Us Apart již fanoušci odzpívali tak jako tak sborově zcela sami, až se i sám Hooky zjevně podivil, co tam na tom pódiu vlastně ještě dělá. Žádné dlouhé loučení a opakované klanění se, žádné „nečekané“ návraty, aby zahráli „jakože přídavky“. Jen zcela upřímné úsměvy muzikantů od ucha k uchu, na přání fanouška svlečené triko Petera Hooka a rovnou odchod do zákulisí. Někteří lidi dál stáli, jakoby ani nechtěli uvěřit, že ten skvostný dvojkoncert už skončil. Zbytek se vydal vystát nekonečnou frontu na šatnu. Při oblékání kabátů pak někteří hlasitě probírali své zážitky z koncertu, zatímco jiní v tichosti sobě vlastní možná přemítali nad osudem Iana Curtise, jehož odkaz byl během koncertu veskrze hmatatelný.
